14. - 16.1.2005 - Hovi víkend Krásný Les ..:: fotogalerie

První nápad s uspořádáním této akce na naší chatě mě napadl při akci v Čenkovicích. Od počátku bylo jasný, že pojede podobný složení lidí a psů. Kdo teda nakonec jel ??? Hanka a Sherry, Péťa a Irvísek, Míša a Lexík a nakonec já a Sunny. Původně bylo se sice počítálo ještě s dalšíma lidma, ale ti nakonec nemohli přijet. Situaci na chatě jsem dopředu kontroloval, hlavně teda kvůli sněhu. V plánu totiž bylo to, že bude víkend s pejsky na běžkách. Nakonec jsme od toho kvůli nepřízni počasí, ale v neposlední řadě také kvůli naší „zručnosti na běžkách“ ustoupili. Ale k věci … Pořadím druhý hovi víkend začal v pátek. Poprvé v roli pořadatele, jíž jsem se doufám úspěšně zhostil, jsem na chatu přijel už kolem třetí hodiny. Po řadě základních příprav už nezbývalo než čekat na první příjezd. Jako první přijela Míša s Lexíkem. Cesta se jim sice krapet prodloužila kvůli menšímu bloudění v ulicích Ústí, ale hlavní bylo, že dorazili. Po vybalení a rozloučení se s Míšinou mamkou jsem se dali do rozebírání různých novinek a drbů, atd atd … Druhý přijezd „ve velkém“ se odehrál kolem desáté, kdy po strastiplné cestě dorazila Hanka s Péťou a Sherrym a Irvískem. Jak se již pomalu stává tradicí, poslední bloudí vždycky nejvíc a tak Hanka několikrát jezdila sem a tam až nás nakonec našla. Jak jsme byli šťastni, že všichni dorazili a jsou v pořádku. Na řadu teď přišlo seznamování pejsků. Většinou se znali, ale přibyl k nám Lexík a ten jako nový vůdce smečky musel všechny náležitě očuchat a poznat. Po menším vyjasňováním pozic jsme se odebrali do příjemně vyhřáté chaty. Shodli jsme se, že takovéto akce jsou velkým přínosem nejen pro nás, ale taky pro naše pejsky. Pro nás tím, že se dozvíme nový věci, tím nemyslím jen drby, ale i plno užitečných věcí a pro pejsky tím, že pobyt s více pejsky je pro ně dobrá průprava socializací a taky najdou nový přátele a skvěle se vyblbnou. Na všechny ale tenhle večer čekalo velké překvapení. J Jelikož stejně jako ostatní vím, že naše Péťa přímo miluje bramboráky, tak jsem jí udělal tu radost a zajistil pro všechny celkem přes tucet bramboráků, který nám opravdu přišli k chuti. Potom jsme prostě klábosili, kecali, popíjeli, jedli … Všechna tahle příprava, brzké vstávání a náročnost dne mě trošku zmohla a tak jsem tentokráte odpadnul jako první … no co nadělám. Ne ale nějak brzy, kolem půl druhé .. ? Ostatní se fakt překonali a ponocovali asi až do čtyř. No a spát dvě hodiny .. to fakt není nic příjemnýho. Zvlášť, když kolem šestý je potřeba vyvenčit. Jelikož ale mají hovikáři opravdu dobrý nápady, tak vymysleli jakýsi samovenčení. To je zase slovo co ? :-) No funguje to tak, že se psi na určitou dobu pustěj ven a až se vyvenčej tak se vrátěj. Po snídani jsem všem vysvětlil plán dnešního dne, který obsahoval cestu na Komáří Hůrku. Zhruba v deset jsme se naskládali do auta a vyrazili. První dvě vesnice jsme projeli celkem dobře, ale potom jsem na vlastní kůži poznali dobrou upravenost částí českých silnic. Na určitých místech prostě nešlo projet. Nakonec to naše skvělá řidička Hanka vyřešila tak, že to jednoduše místo po silnici vzala přes pole a haldy sněhu na silnici objela. Do místa našeho cíle do nebylo daleko a během minutky jsme byli na místě. Vesnice Habartice. Tady jsme nechali stát auto a po Krušnohorské magistrále jsme se vypravili na Komáří Hůrku. Sníh nebyl nijak zvlášť hluboký, ale našim hafíkům dostatečně stačil. Pořádně se vyblbli … někteří milovníci sněhu, jako třeba Irvísek a Sunnynka se důsledně vyváleli a mohli jsme dál. Cestou jsme samozřejmě pořizovali mraky fotek. Radost nám jen na chvíli narušil jeden hrozně bláznivej běžkař, kterýho bych nenazval jinak než jako blbce. Spolu se svým huskym byli na skijoringu. Nijak jsme nenarušili jeho trasu a ani jsme se k ní výrazným způsobem nepřiblížili. On nám ale stejně začal nadávat, jak sme blbí a ať si ty psi přivážeme. Asi po půl hodině byl cíl naší cesty na dohled. Sranda byla když jsme se po namrzlý silnici drápali do kopce. Nikdo ale naštěstí nepřišel k úrazu a tak jsme pokračovali. Skoro na vrcholu jsme potkali skupinku lidí, kteří se vší vervou a radostí dětských let uháněli z kopce na bobech a sáňkách. A už jsme dorazili nahoru … KONEČNĚ !!! Z terasy byl překrásný výhled do údolí. V restauraci k nám byli velice ochotní a tak nám nice nebránilo se usadit u stolu. Naopak .. vrchní a servírka byli velice moc příjemní a milí. Jídlo zde bylo taky znamenité, byť jsem měl jen polívku a jen část. Poseděli jsme a zhruba po hodince jsme se vydali na zpáteční cestu. Z kopce se šlo o poznání líp. Jedinej konflikt nastal, když se naše smečka postupně pustila do jednoho pejska. Podařilo se nám je ale odvolat ještě než se něco stalo. Kupodivu jeho majitel byl celkem v klidu a utrousil jen, že se aspoň proběhnul. Cestou jsme ještě potkali několik lidí na vyjížďce na koních. Po chvíli jsme byli u auta a to už jsme jeli směrem na Krupku. Zhruba za půl hodinky jsme byli na chatě. Kde jsme si po chvíli dali siestu, která se ale nakonec protáhla do večerních hodin. To jsme se pak vypravili na večeři do blízké vesnice. Naše představy ale byli poněkud jiné. Z restaurace se vyklubala vesnická hospoda, takovej menší pajzl plnej vesnickejch houmlesáků a vožralů. K našem zklamání neměli naše oblíbené bramboráky a tak jsme se spokojili s minutkama. Celej večer nás bavil jeden místní mladík, kterej se očividně snažil upoutat naší pozornost svojí nepřehlédnutelnou hrou biliárdu. Jídlo bylo celkem dobrý, jen na náš vkus bylo všechno hooodně přečesnekováno. Cestou zpátky jsme pozorovali nádherně jasnou zimní oblohu, plnou tisíců hvězd. Měsíc nám svítil na cestu a po chvíli jsme se naším vražedným tempem dostali do chaty. V chatě bylo celkem chladno, protože nám zatím vyhasnul kotel. Po chvíli jsem ale všechno napravil a po chvíli bylo v chatě příjemný teplíčko. V teplu domova a se sklenkou v ruce jsme zhodnotili uběhlý den a pozorovali pejsky, kteří se rozvalili po chatě a odpočívali. Tentokrát jsme tolik neponocovali. Nejspíš kvůli dnešnímu pochodu. Doufal jsem, že se aspoň trochu vyspím, ale povinnosti vrchního topiče jsou neúprosné a tak sem musel svůj spánek přerušit poprvé ve tři a podruhé v šest ráno. Výsledek ale stál za to a nikdo si ho nemoh vynachválit. Úžasný teplíčko do kterého byla radost vstávat. Dopoledne pokračovalo předúklidem. Potom jsme se vydali na procházku k rybníku, kde je opravdu krásně. Dnešní den se opravdu poved, stejně jako včerejší, a bylo přenádherný počasí. Azurově modré nebe, slunce svítí … prostě supr. Jediný co nás u rybníku trochu zaskočilo, a bylo i opravdu nepříjemný, byl ledovej vichr, kterej se dostal i přes naše jinak teplý oblečení. Takže po chvíli to vypadalo, že místo čtyř lidí jdou čtyři rampouchy. Za rybníkem jsme vyšli cestou na pole, kde byly úžasný podmínky na focení. Tomu jsme neodolali a pořídili několik bezvadnejch skupinovejch fotek. Potom jsme se vrátili zpátky do chaty. Už se chýlilo k poledni a tak jsme vyrazili na poslední vycházku před tím než odjede Hanka s Péťou. Cestou jsme potkali běžkaře, kteří byli tentokrát milí a potom jsme se už nechávali unášet krásou přírody. Udělali jsme takový menší několika kilometrový okruh, který jsme zakončili poblíž nedalekého vojenského prostoru. Potom jsme se už vydali k chatě. Naložili jsme pejsky, zavazadla a Hanka s Sherrym a Péťa s Irvískem vyrazili ku Děčínu. S Míšou jsme zůstali poslední. Pustili jsme se teda pozvolna do úklidu a všechno stihli ještě do doby, než přijeli rodiče. To bylo radosti ;-) Po chvíli jsem se s Míšou a našimi pejsky vypravili na poslední procházku a pořídili fakt hustý fotky. Naši ušatci se vyvedli nejlíp jak jen mohli. No posuďte sami … Nic naplat. Víkend se nachýlil ke svému konci a tak jsme museli spakovat všechny bágly, naházet je do auta a vypravit se do Ústí. Na ústeckým nádraží jsem se nakonec s Míšou rozloučil a ona se vypravila s Lexíkem do Prahy a já dóm. Co dodat na konec ?? Snad jen, že se těšíme se Sunnynkou na další hovi víkend, který je plánován na konec února do Čenkovic.