29.-31.10.2004 - Čenkovice hovi víkend ..:: fotografie

Se Sunnynkou jsme vyrazili již v pátek v poledne, abychom dorazili brzy. První překážkou pro nás ale byl autobusák, kterého nelze nazvat jinak než diletant. Hrál si totiž na „pana důležitého“ a nechtěl nás pustit do autobusu s tím, že se ho nikdo neptal. No … nazvali byste ho jinak ??? Po krátké slovní potyčce a po pohledu na rozzuřené lidi za mnou udělal „veliký ústupek“ a pustil nás do autobusu. Jelikož byl „pan řidič“ velice namyšlený a arogantní, tak si nevzal od jedné slečny pětikorunu pro štěstí a odbyl ji s tím, že on štěstí nepotřebuje a že ho má až až. V duchu mi tak prolítlo hlavou, že se mu to musí vymstít. Ne teda, že bych byl pověrčivý, ale co my víme. Jízda byla celkem klidná, bez jakýchkoliv problémů. To se však změnilo v Děčíně. Sotva sto metrů za autobusovým nádražím se autobus na křižovatce porouchal, doslova „chcípnul“. Všichni měli sto chutí mu říct: „ Tak nepotřebuješ štěstí .. jo ???“ Křižovatka byla celkem frekventovaná a tak se marně pokoušel zastavit nějakou dodávku nebo kamion, aby nás trošku popotáhli. Během toho se pořád pokoušel autobus nastartovat a ono nic. Během hodiny nám říkal navzájem si odporující tvrzení. Nejdřív, že je nádrž děravá, posléze že musí dokoupit naftu a podobně. Zkrátím to. Moje cesta z Ústí nad Labem do Liberce trvala téměř čtyři hodiny. Což se fakt nestává každý den. Ne že bych ale o to stál. V Liberci na mě už čekala Hanka a její Sherlock a mohli jsme vyrazit. Cesta ubíhala celkem rychle a až na drobné kolony byla bez potíží. Potkala nás jedna objížďka, s kterou jsme si hravě poradili. Vetší problém bylo najít tu správnou chatu v Čenkovicích. Do vesnice jsme totiž zřejmě dorazili jinudy a pak to najděte. Jednou nás málem srazil bláznivý zemědělec v traktoru. Podruhé jsme jeli po hrozné cestě bůhví kam. Nakonec, za pomocí moderních technologií, jsme našli svůj cíl. Cestou k chatě jsme potkali všechny, kteří tu už byli. Tj. Péťu + Kubu + Irvíska a Lenku + Bertu. Ukázali nám kde máme hledat chatu. Člověk by si řekl, že na tom už nic nebude, ale nám se jí stejně podařilo přejet. Nakonec ale konec dobrý, všechno dobré. Chatu jsme našli. Vypustili jsme naše milované pejsky z auta a nechali je proběhnout s kamarády. Po vyvenčení jsme šli do chaty, kterou nás provedli a ubytovali. Skvěle řešena zde byla koupelna, aneb potok až do domu J. Všichni jsme se sešli ve společné místnosti, usadili se a jedli, pili, povídali. Probrali jsme snad vše co se dalo. Od našich pejsků počínaje, po výcvik konče. Potom jsme vyrazili na takovou malou noční procházku a šli na nedalekou sjezdovku. Výhled tu byl opravdu krásný a pejskové se dosyta vyřádili. Teda až na Bertu, protože ta měla elánu na rozdávání. Ta byla také jednou z provokatérek a jakmile jeden z kluků usnul, už u něj byla. Musím ale říct, že možná snad za to, možná ale kvůli tomu, že Berta byla menší nebo proto, že byla teriér tak si jí Sherlock se Sunny dobírali. Vrátili jsme se do chaty a pokračovali v povídání a hlavně ve vysvětlení co bude zítra. V plánu bylo hlavně brzy vstát a potom vyrazit na dlouhý pochod. Po chvíli jsme se odebrali do svých pokojů a šli spát. Ráno jsme vstali celkem brzy. No brzy … kolem deváté. Což pro mnohé z nás brzy opravdu bylo. Zvlášť pro mě, navíc ještě byli zatemněné okna, takže jsem myslel, že je stále noc. To se pak spí. Pejsci spali spořádaně, každý na svém. Po raní koupeli a snídani jsme vyrazili na cestu. Pořád optimisticky naladěni, že to sluníčko přece musí vyjít. Cesta byla fajn. Sice proti nám vyběhla skupinka dětí, zřejmě skautů, ale jinak bylo vše v pohodě. Cestou jsme měli pár přestávek. Kde jsme fotili a obdivovali krajinu a zasytili naše hladová břicha. Dále jsme pořídili několik hezkých skupinových fotek. Stavili jsme se na menším občerstvení na nedaleké rozhledně. Potom jsme už pádili dolů do údolí, kde se podle spolehlivých zdrojů odehrávali zvěřinové hody, na nichž jsme samozřejmě nemohli chybět. Po strmém sestupu jsme se zastavili na krásné louce, z které byl opravdu fascinující pohled. Počasí nám navíc přálo a celé údolí krásně osvětlovalo Sluníčko. Tak jsme si lehli a pozorovali všechno hezké kolem nás. Všechno jsem pořádně vyfotil pejsci si zaběhali a mohli jsme vyrazit. Při sestupu do údolí jsem si sice nešťastně poranil kotník, ale hody jsou přece hody. Na jídelníčku byl kanec na různé způsoby, daněk, jelen, … Chyběla sice ta vytoužená kachna a bažant byl už vyprodán, ale vše nám přišlo k chuti a my se pořádně najedli. Zpátky nás čekalo dalších zhruba tak dvanáct kilometrů, pro mě ne zrovna příjemných. Nic naplat, dojít sem musel, no spíš dopajdal. Ke konci cesty padla mlha a vše se zahalilo do bílých závojů. Potkali jsme jednu milou paní, která byla trochu zaskočena „smečkou“, kterou jsme sebou měli. Po chvíli jsme se dostali do chatové oblasti, kde byl cíl naší zpáteční cesty. Abychom si zkrátili cestu, tak jsme se vydali přes několik cizích zahrad. Předtím se ale odehrála ještě jedna velice nepříjemná věc. Tedy nepříjemná pro Irvíska. Jelikož je blázen do vody, tak si vyhlédl jednu vodní nádrž a během chvíle už byl ve vodě. To by ještě nebylo tak hrozné, ale horší bylo, že se nemohl dostat ven. Stěny byly totiž dost kluzké a fakt to nešlo. Díky duchapřítomnosti jeho paničky však byl v okamžiku zachráněn. Potom jsme prošli ještě jednu, dvě zahrady a byli jsme zpátky v chatě. Celkem utahaní jsme si všichni rádi sedli. Hned po tom, co jsme nakrmili naše miláčky. Jako obvykle se našli tací, kteří hlad moc neměli a raději by si zase hráli J. Potom jsme se najedli mi. Prohlédli jsme si všechny fotky a povídali si dlouho do noci. Tento večer jsme byli již trochu víc rozvernější a bylo veselo. Poslechli jsme si zajímavé historky a taky nezapomenutelné vtipy. Když už bylo opravdu pozdě tak jsme vyrazili do postelí. A to doslova. Vím, není to výchovné ale Sunnynka a Sherlock jsou tak trochu zvyklí a přece jim to neodepřeme po tom náročném dni. Noc probíhala taky v klidu, pejsci v klidu spali a byli v pohodě. Ráno jsme se po krátké snídani, ranní koupeli a venčení vydali na druhý, tentokráte kratší, pochod. Krajina je v Čenkovicích opravdu krásná a byla radost se zase dostat někam takhle ven do přírody. Cestou jsme udělali pár fotek, nějaké skupinky, do fotogalerie. Potom se od nás oddělila Lenka s Bertou, protože odjížděli dřív. Po rozloučení jsme se vydali dál. Po menší sabotáži zemědělců, kteří neplánovaně rozryli cestu, jsme našli cestu další a po průchodu lesem, přes pár sjezdovek a kolem vykulených houbařů jsme se dostali do oblasti Čenkoviček. Pokračovali jsme po silnici směrem do vesnice. Po pár minutách nás i naše pejsky zaujala velice zajímavá věc. Halloweenské postavičky u potoka. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít a nevyfotit s nimi naše hafíky. Jelikož jsem už byli trochu hladoví, tak jsme se stavili na oběd v místní restauraci a výborně se najedli. Po obědě jsme se vypravili zpátky do chaty. Kde nás čekalo balení a po uklizení jsme se rozloučili a vydali každý domů. Předtím jsme si ještě stihli slíbit, že se určitě znova sejdeme a připravíme další podobnou akci. Tentokrát se bude pořád trochu blíž k nám, tedy v severních Čechách. Nezbývá než se těšit.